Krčál

Vidíte to světlo na střeše nejvyššího panelového domu? Tam končí výtahová šachta a v ní bydlí strašidélko Krčál se svými rodiči. Teď právě dojídá vařené šváby, zatímco jeho rodiče lítají po sídlišti v Řepích a koumají, jakou kde provést lumpárnu. Před týdnem například vyčarovali v ulici Z kopečka ledovku. Uprostřed léta! Paní Skvostná vyšla v květovaných šatech a lodičkách před dům a po ledovce klouzala směrem k autobusové zastávce. Zastavila se o sněhuláka. Sněhulák na ní mrknul a spolu s ledovkou zmizel. Zbyla po něm jen mrkev, co měl místo nosu. Paní Skvostná se vrátila domů a vše žalovala manželovi. Jako důkaz mu předložila mrkev. Pan Skvostný se podíval z okna, ledovka nikde. Snědl mrkev, řekl manželce, že na žerty nemá čas a šel okopávat celer. Krčálovi se mohli utlouct smíchy.

2
Strašidélko Krčál zatím žádné lumpárny provádět nesmí, leda by to dostalo za domácí úkol. Chodí do strašidelné školy na zličínském nádraží. Lidé z okolí samozřejmě netuší, že to je škola. Myslí si, že se jedná o opuštěné skladiště. Stačilo by však, aby tam chvíli postáli a slyšeli by všelijaké podivuhodné zvuky. Třeba sborové kvílení meluzín, dychtivé frkání ponožkojedů, ale snad nejzajímavější je večerní zaříkávání malých čarodějnic. Zkouší si různá kouzla a nejednou se stane, že střecha skladiště vyletí do vzduchu a paní učitelka má co dělat, aby ji rychle přičarovala nazpět. Jediný, kdo o strašidelné škole ví, je starý železničář Pojer. Ten ale umí držet jazyk za zuby, zvlášť když mu na oplátku bludičky vypráví pohádky na dobrou noc a ostatní strašidla mu všelijak pomáhají s chodem nádraží.

3
Dnes se Krčálovi do školy vůbec nechce. Dřív se tam vždy těšil. Ve škole jsou kamarádi a s nimi spousta legrace. Teď ale sedí na střeše paneláku a smutně kouká dolů. Vidí lidské děti, které se honí před školou a je mu do pláče.
„Proč nemůžu být také člověkem? Člověčí dítě může chodit do normální školy, vyučit se třeba řezbářem. Hlavně se učí normální věci ne jenom, jak si z koho ztropit srandu.“
Najednou vidí, jak se v kanálu na ulici mihne záchodníček.
„Ten to má taky lepší než já,“ zamumlá Krčál smutně.
Záchodníčci totiž do školy nemusí chodit vůbec. Jenom si najdou svůj záchod a čekají co jim spadne do talíře.
„Kdyby tak ta moje škola neexistovala. Ach jo!“

4
„Haló! Je tady někdo?!“
Krčál se leknul, až málem spadl dolů na chodník. Ještě že už umí létat!
Nějaká malá holka vylezla na střechu. „Je tu někdo? Bydlím v posledním patře a dobře jsem slyšela, že tu někdo mluví!“
Krčál se schoval za větrák a čekal, až holka odejde.  
Ta se místo toho rozhlédla a zakřičela: „Já stejně určitě vím, kdo jseš! Takovej malej a chlupatej! Že jo?!“ 
Krčál se podíval do kaluže. „Malej a chlupatej, to sedí.“ Opatrně vyšel ze svého úkrytu.

5
„Jak se jmenuješ?“, zeptala se holka?
„Krčál,“ odpověděl. „Jsem strašidlo,“ dodal o něco skromněji.
„Já to říkala, já to našim říkala! A voni furt, jakej jsem fantasta! Houbelec fantasta!“
Holka podala Krčálovi ruku. „Jsem Zina.“
Krčál věděl, že si lidi podávají ruce, ale ještě nikdy si s žádným člověkem ruku nepodával. Nakonec se osmělil a ruku jí přece jenom podal.
„A proč tady, Krčále, tak vzdycháš?“ Krčál smutně svěsil hlavu.

6
„Musím někoho vystrašit, jinak dostanu ve škole pětku a propadnu o třídu níž.“
Zina na Krčála nechápavě pohlédla. „To nemůže být těžké, někoho vystrašit!? Na někoho bafneš a je to.“
Krčál se smutně usmál. „No jo, to ale není jen tak. Protože když někoho postrašíš, tak on se může leknout! A když se lekne, tak pak může začít plakat! Jednou jsem jednomu klukovi přičaroval na míč kresbu svítící lebky. On se hrozně polekal a běžel za mámou do kuchyně. Ale jak pospíchal, tak si nevšiml, že jsou zavřené dveře a narazil do nich nosem. A potom plakal celou noc. A máma toho kluka si myslela, že mu tam tu lebku nakreslila jeho starší ségra, vynadala jí, a ta ségra pak také celou noc plakala. A já pláč nemám rád!“
Zina pokývala hlavou. „Už tomu rozumím. Bojíš se strašit, ale když strašit nebudeš, propadneš ve škole. Neboj, něco vymyslíme!“

7
Zina otevřela dveře od bytu.
„Vystrašíš tátu,“ řekla Krčálovi. „Táta se vůbec ničeho nebojí. Možná se lekne, ale určitě nebude plakat. Jen musíš vymyslet, jak to uděláš.“
Krčál se podíval do kuchyně a obýváku a nápad byl na světě.
„Vylepším mu hrníček. Místo ouška mu tam přičaruju Potvornou žížalu. Až se hrníčku dotkne, bude ho držet za žížalu, která se mu bude kroutit v ruce. Potom si půjde pustit televizi, ale ovladač mu uteče na nezbedných pavoučích nožkách pod gauč. A pod gaučem bude spát had Hnedkazmizím! Jen se na něj podívá, had zmizí a ovladač už bude zase bez nožiček.“
Zina radostně zatleskala rukama. „Ty se máš, Krčále! Do té tvojí školy bych chtěla chodit také!“

8
Sotva Krčál dokončil poslední přípravy na strašení, ozvalo se odemykání dveří. Oba se rychle schovali za závěs v obýváku. Náhle si Zina uvědomila, že v předsíni slyší dámské podpatky.
„To je máma! Má být přeci ještě v práci!“ Rychle jí běžela naproti.
„Ahoj mami,“ snažila se být Zina co nejvíce veselá. Maminka si postavila si vodu na kávu, Zina konvici hned vypnula a nalila jí do skleničky džus. „Nepij kafe, není to zdravé.“
Máma na Zinu překvapeně pohlédla. „Máš pravdu, ale teď si prosím běž hrát do pokoje, není mi dneska dobře.“
Zina neochotně odešla. Po chvilce uslyšela vyděšený výkřik a pláč.

9
Ve dveřích Zinina pokoje se objevil Krčál. „Vidíš, já jsem prostě smolař.“ Zina pokrčila rameny a požádala ho, ať raději počká v pokoji.
Maminka smrkala do velkého plátěného kapesníku. „Zino, já jsem se zbláznila.“
„Proč myslíš, mami?“
„Podívej se pod gauč. Co tam vidíš?“
„Ovladač od televize,“ odpověděla Zina zkroušeně.
„A nožičky nemá? A had tam není?“
Zina zavrtěla hlavou.
„Tak vidíš,“ pokračovala smutně máma. „Jsem blázen. Já tam viděla hada a ovladač mi utekl přímo pod rukou. Měl nožičky!“
„Nejsi blázen mami, ono to tak skutečně bylo.“
„A navíc mám doma bláznivé dítě, to už je moc,“ pokračovala maminka.
Zina se na mámu usmála. „Počkej chvíli, někoho ti přivedu ukázat.“

10
Máma nevěřícně zírala na Krčála, který jí podával ruku. Omlouval se, že chtěli vystrašit tatínka. „Vlastně je to tvoje chyba mami, co vůbec děláš doma? Šla jsi přeci na noční?“, zeptala se Zina. Maminka se ošívala, pronesla několikrát: „Víš“, pak také „Jak bych ti to řekla“, a také „No...“.
Nakonec se zhluboka nadechla a řekla: „Tatínek o tom ještě neví. Jsi první, kdo to uslyší, a doufám, že tak předejdu dalším podobným překvapením. Budeš mít sestřičku. Nebo brášku.“
Teď se pro změnu dívala nevěřícně Zina na mámu. Bude mít sourozence! Zině přeběhl po tváři lišácký úsměv. „Mám nápad! Ale musíš mi s tím pomoct Krčále!“

11
V domě zarachotily venkovní dveře.
„Někdo by ty dveře měl konečně seřídit. Musím to říct domovníkovi,“ zabručel pro sebe Zinin táta a opřel se do nich ramenem, aby se vůbec zavřely. V tu chvíli se dveře proměnily ve vodní stěnu a tatínek skrze ni proletěl zpět na ulici. Nevěřícně zíral na své mokré šaty a dveře, které už opět vypadaly jako dveře.
V tu chvíli jimi procházel domovník v kraťasech, tričku a s nákupní taškou na kolečkách. Pohlédl na zmáčeného tatínka, na oblohu bez mráčku, pokrčil rameny a šel do obchodu. Tatínek se nezmohl na slovo.

12
Tatínek opatrně odemkl schránku.
„Proč tu je ta síťka na chytání motýlů?“ podivil se. Na vysvětlení nemusel dlouho čekat. Dopisům ve schránce narostla křídla a začaly poletovat po chodbě. Tatínek nevěřil vlastním očím.
„Klidně si tu lítejte! Mně je to jedno!“
Jeden z dopisů mu přiletěl přímo před nos, viděl na něm razítko z Keni. Na ten dopis čekal celý týden!
„Konečně! Hurá!“ Chňapl po dopisu, ale ten se vrátil k ostatním a vesele mu poletoval nad hlavou. Tatínek začal dopisy se síťkou na motýly honit. Nejdříve mu to moc nešlo, ale brzy získal správnou techniku. Během pár minut pochytal téměř všechny. Zbýval poslední. Tatínek se přikrčil, raději ani nedýchal, pak vyskočil metr do vzduchu a dopis byl v síťce. Tatínek samou radostí udělal kotrmelec. Zastavil se až o domovníka, který se právě vrátil z nákupu. Domovník pohlédl na tatínkův rozjařený výraz a síťku na motýly plnou dopisů. Pokrčil rameny a s pohrdáním vešel do svého bytu v přízemí.

13
Tatínek si před výtahem prohlížel svůj úlovek. Náhle ho zamrazilo. Na jednom papíru byl z novinových písmen vystřihaný nápis – SPĚCHEJ NAHORU, NEVÍŠ, CO JE UVNITŘ! Pod písmenkem Ř uvízlo pár chlupů.
„Co má tohle znamenat!“ Nasucho polkl, rychle otevřel dveře od výtahu a vešel dovnitř.
„Ááá!“
Místo výtahu byla prázdná díra do výtahové šachty. Tatínek spadl o patro níž do péřových peřin. Peřiny se roztrhly a v šachtě to vypadalo, jako když sněží. Peří se na mokrého tatínka nalepilo. Vypadal jako sněhulák. Vydrápal se ven z výtahové šachty. Vyběhl do přízemí a potkal domovníka. Ten na tatínka přezíravě pohlédl. „Jedu do jedenáctého patra vyměnit žárovku. Jedete se mnou, nebo tu chcete ještě blbnout?“
Tatínek nedůvěřivě pohlédl do kabinky výtahu. „Raději půjdu po schodech.“

14
Ve chvíli, kdy se prudce otevřely dveře od bytu, byli už Zina a Krčál schovaní ve svém úkrytu za závěsem, maminka ležela na gauči přikrytá novinami, koukalo jí pouze břicho.
Tatínek znovu pohlédl na papír s nápisem – SPĚCHEJ NAHORU, NEVÍŠ, CO JE UVNITŘ. Rychle proběhnul bytem, zastavil se až v obýváku. Nerozhodně se díval na břicho, které vykukovalo z novin. Na maminčině břichu bylo rtěnkou nakreslené miminko. Tatínek se rozplakal.

15
I Krčál se rozplakal. „Zino, přece jsi říkala, že tvůj táta nikdy nebrečí!“ Opatrně se vyšoural ze svého úkrytu a neslyšně zmizel přes větrák v koupelně.
Už neviděl, jak se maminka vyhrabala z novin a zamilovaně se na tatínka dívala. Neviděl ani tatínka, jak se přes slzy usmíval a střídavě hladil maminku po břiše. Také Zinu neviděl, když vyšla zpoza závěsu a tatínek ji pohladil po hlavě.
Tak šťastného tatínka už nikdo dlouho neviděl.

16
„Krčále! Tak už nebreč!“
Krčál byl k Zině otočený zády. „Nech mě být! Nechtěl jsem nikoho rozplakat a s tebou se mi to povedlo hned dvakrát během jednoho dne.“
Zina se naštvala. „Krčále, já ti pomáhám, abys ve škole nepropadnul, a ty takhle. A navíc - tatínek sice plakal, ale štěstím, to je snad něco jiného, ne?“
„Jak to myslíš? Štěstím? Cožpak někdo může plakat štěstím?“
„No to si piš, Krčále!“
Náhle to Krčálovi došlo. On přeci může strašit, ale bude si vybírat jen ty lidi, kteří si později, díky jeho strašení, uvědomí své štěstí dvakrát! Tohle bude jeho speciální Krčálovské strašení! S radostí si hodil na záda školní brašnu a rychle letěl do školy, aby nezmeškal zvonění.

Závěrečná stránka bez textu – Krčál radostně běží ke škole, mává na pana železničáře Pojara, kterému sedí na rameni bludička a cosi mu špitá do ucha + další zajímavé výjevy z prostředí školy...