HLEDÁNÍ NÁMĚTU

 

Pro učitele představuje tato fáze největší oříšek a předpokládá alespoň bazální znalost dramatické výstavby textu, nezbytná je vysoká dávka fantazie. Učitel, který chce s dětmi dospět k autorskému představení, by měl za sebou mít alespoň několik pokusů s vlastní tvorbou, byť jen povídkovou.

 

Děti předkládají své náměty, které jsou často fragmenty jejich představ, zahrnují jejich zkušenosti a úvahy, ale většinou si nedokážou představit celé divadelní představení. Úkolem učitele je vzít tyto střípky a zkoumat, zda v sobě nesou nějaký divadelní potenciál.

 

Množství učitelů přemýšlí i nad tím, zda zpracovávané téma bude mít pro děti osobnostní přínos. Osobně nemám tyto úvahy moc rád. Předpokládám, že ve chvíli, kdy nějaké téma rezonuje celou skupinou, jedná se o téma, které je pro danou skupinu dětí důležité. To, že se z hlediska dospělého jedná o "pitomost", neznamená, že není důležité se jím zabývat. Jsou období, kdy se některé děti chtějí pouze bavit a chtějí pobavit i ostatní a nevidím důvod, proč jim tuto radost upírat. I při práci na fraškovitém představení dochází k vážným debatám a leckdy se otvírají hluboká témata. To, že je výsledkem stěží úsměvný jednoduchý žert, není důležité. Pro dětského autora, v tomto případě, kolektivního autora, je proces tvorby důležitější, než představení samotné. Avšak i přesto nesmíme na výsledek rezignovat.

 

Při práci na autorském představení musíme nejprve najít správný námět. Je důležité, aby vybraný námět zaujal převažující část souboru, a proto tuto fázi nesmíme uspěchat. Neváhejme při hledání námětu ztratit i několik týdnů práce, nespokojme se s prvním solidně vypadajícím nápadem. Vytvořme s dětmi šuplík nápadů a z něj pak vyberme ten, který nás zaujme nejvíc. Pro inspiraci můžeme volit vše možné.

 

Inspirace hudbou

Děti leží na koberci, učitel jim pustí píseň, nebo hudební ukázku.
Instrukce: Lehněte si tak, ať je vám příjemně, nikoho se nedotýkejte. Poslouchejte hudbu a nechte ji na sebe působit. Možná vám před očima naskočí určité obrazy. Nějaké prostředí, zajímavé místo. Možná tam budou lidi, nebo zvířata. Když budou něco říkat, nebo dělat, nechte je a jenom to všechno pozorujte. Možná uvidíte jenom barvy, nebo něco jiného. Možná neuvidíte nic, ale budete mít z hudby nějaký pocit. Zkuste si vše zapamatovat, pak si o tom budeme povídat.

 

Po skončení písně děti povídají o svých zážitcích. Učitel je poslouchá a zkouší si uvědomit, zda je něco, co některé děti propojuje - třeba pocit ohrožení, temnota, les apod. U malé noční hudby vidí hodně dětí princezny, zámek, bál a podobně. Poté učitel zkusí vybrat a určit průlomová témata, které budou děti dál rozvíjet. Rozdělí děti do dvojic, nebo trojic podle toho, které téma je láká a nechá je o daném tématu přemýšlet. Děti zkouší vymyslet, o čem by mohl jejich příběh být. Z předešlých ročníků by měly mít zkušenosti s tím, co je to zápletka, zkouší proto přijít i na zápletku.

 

Necháme děti pracovat deset až dvacet minut (dokud vidíme, že se věnují tématu). Poté každá skupina prezentuje své nápady. Učitel všechny nápady sepíše a pomocí doptávání je ohraničí do srozumitelného rámce.

 

Poté děti přemýšlí, na čem z předeslaných nápadů, by chtěli pracovat. Mohou si vybrat jak svůj námět, tak námět někoho z kolegů. Posledním úkolem je vymyslet krátkou scénku, která by mohla být součástí celého představení (ideálně kus, který směřuje k zápletce, ale není to povinností). Děti v tuto chvíli pracují ve dvou až čtyř členných skupinkách. U nadprůměrně funkčních tříd nechávám pracovat celou třídu dohromady (šest - osm dětí).

 

Inspirace pohybem

V každém ročníku se děti učí jednoduché pantomimické cvičení, které následně využijí v nějaké scénce, případně se jím nechají volně inspirovat. Scénku vymýšlejí na libovolné téma. Pracují ve dvojicích až čtvericích.

Cvičení:

2. ročník - Lano: Šplh po neviditelném laně

3. ročník - Zeď: Neviditelná zeď před dítětem i nad dítětem

4. ročník - Kufr: Dítě se snaží odnést kufr, který nejprve nejde zvednout. Když ho dítě zvedne, tak stojí ve vzduchu, nebo naopak někam letí, aniž by to dítě chtělo

5. ročník - Vzpěrač: Děti zvedají neviditelnou činku, ideální je shlédnout profi vzpěrače

Vyšší ročníky - fackovaná, zrcadla, atd.

 

Inspirace emocí

Nejprve se bavíme o emocích, lze zahrát i oblíbené hry typu Kdo jsi, co jsi, nebo Autobus.
Poté děti dostanou za úkol vytvořit vymyslet krátkou scénku. Při té však nesmí mluvit normálně, ale místo slov říkají abecedu, mladší děti, které si netroufají na abecedu, počítají. Význam scénky musí být zřetelný pouze z emocí a z toho, co herci předvádějí. Je to stejné, jako když například v cizině sledujeme manželský pár, nevíme o čem se baví, ale můžeme to usuzovat z toho, jak to říkají, jak gestikulují, jak stojí apod.

Po odehrání scénky ostatní děti říkají, o čem herci hráli. Nevadí, když děti neuhodnou o čem scénka byla, určitě se i tak dostaví množství inspirace.

Aby se děti měly od čeho "odpíchnout", na začátku hry řekne každé dítě jedno slovo. Učitel ho zapíše na papírek a každá dvojice si jedno slovo vylosuje. Toto slovo může během hry vyslovit nahlas. Je to jediné slovo, které v cizí řeči známe...

 

Inspirace loutkovým divadlem

Při tomto setkání se děti inspirují loutkovým divadlem. Děti dostanou za úkol přinést si loutku, plyšáka, inspirativní předmět (krabice od mléka, zajímavou látku), cokoliv s čím půjde hrát loutkové divadlo.

Samotnému vymýšlení scének předchází rozsáhlejší hra na motivy pohádky "Hrnečku vař". Účelem této hry je oživení pojmu "zápletka", která je stěžejním bodem při vymýšlení motivu divadelní hry. V tomto případě jde o to, že každá dobrá věc, kterou obdržíme, v sobě skrývá i určité nebezpečí.

1) Motivační příběh - Hrnečku vař
Byla jedna dívka, která žila se svou matkou ve skromném domečku. Spolu se starali o malé políčko, zahrádku a nevelké hospodářství, které jim vystačilo tak akorát, aby přežily. Když chtěly něco víc, třeba hezkou halenku, pentli do vlasů, nebo nový hrnec, musely se uskrovnit v jídle. Vajíčka prodaly na trhu, střádaly peníz k penízku a poté si teprve mohly koupit vysněnou věc. Když to bylo možné, přilepšily si svůj život třeba sběrem lesních plodů. Chodily na houby, na borůvky i na lesní jahody. Cokoliv, co bylo možné nasbírat bez peněz, se hodilo.

Jednoho dne poslala matka svoji dceru na lesní jahody. Ve spíži měli trochu mouky, vejce a mléko, tak si řekli, že si upečou koláč. Dívka si vzala krajíc chleba k obědu a vyrazila do lesa. Už měla nasbíráno půl džbánu a dostala hlad. Sedla si k potoku a vybalila krajíc chleba. Když v tom, kde se vzala, tu se vzala, objevila se u ní stařenka. Pozdravila děvče a požádala ji trochu o chleba. Dívka ani na chvíli nezaváhala a ulomila ji rovnou celou půlku. Babička poděkovala a najedla se.
Dívka se už chtěla rozloučit, aby dosbírala jahody, ale babička ji zadržela. "Za to, že jsi ke mně byla tak štědrá, tak ti něco dám. Sáhla do brašničky a vytáhla starý železný hrnek. Byl celý otlučený, kdysi zdobné malování bylo z velké části pryč. Děvče se zasmálo a odpovědělo, že si jejího daru cení, ale že podobných hrnků mají doma dost, a že babička ho jistě sama užije.
Babička hrnek položila na pařez a řekla: Hrnečku vař! V hrnečku začalo klokotat a na jeho dně se objevila kaše. Postupně rostla a když byl hrneček plný, babička řekla: "Hrnečku dost. Jen ochutnej," vyzvala děvče. Děvče ochutnalo. Tak lahodnou kaši v životě nikdy nejedlo.
"Babičko, to je příliš cenný dar za trochu chleba. Nemohu ho od vás přijmout."
Babička se jen usmála a dříve, než dívka stačila cokoliv dalšího namítnout, zmizela.

Dívka koukala na kouzelný hrnek jako na zjevení. V duchu babičce poděkovala, dosbírala džbánek a běžela za matkou. Hned jí ukázala, co dostala. Matka byla nadšená. Dosyta se s dcerou najedla, pak upekla koláč a ten prodala na trhu. Za stržené peníze peníze koupila dceři střevíce, o kterých věděla, že si je už dlouho přeje. Teď už se budeme mít jenom dobře, pomyslela si matka.

Druhý den vyrazilo děvče na borůvky. Matka se postarala o hospodářství a čekala, než se dcera vrátí. Dcera však nepřicházela. U potoka potkala další děvčata ze vsi, pověděla jim o nových botách i o svém štěstí. Dívky nejvíce zajímaly nové boty a řekly kamarádce, že je musí ozkoušet na tancovačce. Pak už se jen plánovalo, kdy se sejdou na tancovačku, která si vezme co na sebe, s kým kdo bude tančit, zkrátka a dobře dívky zapomněly na čas a matka čekala na svou dceru zbytečně. Když už měla opravdu velký hlad, postavila hrneček na stůl a řekla: "Hrnečku vař." Hrnek byl brzy plný kaše a matka řekla, že už jí to stačí. Hrneček však vařil dál. Kaše přetekla na stůl a brzy ji byla plná světnice. Ze světnice pokračovala na dvorek a zanedlouho byla v celé vsi.

Když si dívky ze vsi konečně vše vypověděly a nasbíraly borůvky, řekli si, že je nejvyšší čas, vrátit se domů. Jaké bylo překvapení, když místo vesnice viděli jen hromadu kaše. Dívce bylo hned jasné, co se stalo. Z plných sil zakřičela "Hrnečku dost!" Hrneček hned přestal vařit kaši, ale i tak jí bylo příliš. Lidem z vesnice nezbylo, než se kaší prokousat a projíst, aby se dalo ve vesnici opět normálně žít.

2) Honička - Hrnečku vař
Jedno dítě si vezme šátek a představuje kaši. Běhá a snaží se chytnout ostatní. Šátek drží v obou rukou za rohy, a aby někoho chytlo, musí ho šátkem "pohladit". Kdo je chycený, přidává se ke kaši. Hraje se tak dlouho, než ze všech kaše. Novou kaší se stává ten, kdo vyhrál.

3) Jak vypadalo hospodářství
Děti vytvoří živý obraz na téma: Jak to vypadalo u děvčete doma. Jedn

o dítě představuje dívku, ostatní mohou být cokoliv, co je napadne - kravka, slepice, kamna, postel. Dívka pak obchází jednotlivé děti a improvizuje krátké scénky s každým dítětem - lehne si na postel, zatopí v kamnech, hodí slepicím... Hraje pouze dítě, kterého se dívka dotkla, ostatní zůstávají v živém obrazu. Každou improvizaci učitel ukončí trianglem. Dítě věc zůstane ve štronzu, dívka jde oživit někoho dalšího.

4) U sousedů
Matka chtěla upéct chleba, ale zjistila, že už nemají ani hrst mouky. Pošle děvče k sousedům, ať trochu mouky vyprosí. Děvče u sousedů vidí věci, které doma samo nemá, ale moc by si je přálo.
Děti rozdělíme do dvojic. Jeden z dvojice je děvče, druhý je soused, který dělá "něco s něčím", co dívka nemá doma. Děvče si vymyslí, jak bude na danou věc reagovat.

5) Setkání s babičkou

 

Učitel hraje babičku, která děvče požádá o trochu jídla. Každé dítě samo za sebe reaguje. Nejprve řekne, co si myslí - vnitřní hlas. Poté zareaguje podle toho, jak si myslí, že by děvče mohlo zareagovat.

6) Vymýšlení scének
V tuto chvíli děti využijí věci, které si přinesly z domova.
Nejprve každý řekne krátký příběh o své věci. Odk

ud ji má a proč ji přineslo. Poté učitel zadá úkol, vymyslet, jakou kouz

elnou vlastnost by mohla daná věc mít. Každá z kouzelných věcí by měla přinášet užitek, ale zároveň by, při špatném využití, měla přinášet i nějaké nebezpečí - princip zápletky.
Poté děti ve dvojicích až trojicích vymýšlejí krátký příběh. Mohou využít už vymyšlenou zápletku, ale mohou si vymyslet i příběh, který je nezávislý na předchozí práci.
Svou scénku však musí ukázat jako loutkové divadlo.
Jednotlivé příběhy se zapíší a děti přemýšlí, zda by některý z námětů byl realizovatelný i pro divadelní představení.

7) Prokousat se domů
Při této hře se vracíme k pohádce Hrnečku vař. Děti se promění v lidi ve vesnici, kteří se musí prokousat zpět domů. Protože je všude kaše, musí jít poslepu - mají zavázané oči.
Učitel vytvoří z židlí a dalších překážek vesnici. Děti musí najít pět kontrolních bodů - šátek, krabici, klavír atd. U každého kontrolního bodu je papír, na který se děti musí podepsat.

Inspirace výtvarným uměním

 

Při inspiraci obrazem učitel využívá reprodukce světově známých obrazů. Každá třída má možnost inspirovat se dvěma obrazy.

 

2. ročník: Evard Munch - Výkřik, František Kupka - Katedrála (dopředu neříkáme název obrazu)

3. ročník: Vincenc van Gogh - Hvězdná noc, Salvator Dalí - Přetrvávající vzpomínka (Hodiny)

4. ročník: P. A. Renoire - Oběd na lodi, Andy Warhole - Campbell

5. ročník: Gustav Klimt - Polibek, Jackson Pollock - Convergence

 

Zadání:

- Pozorně si prohlédnete dva vystavené obrazy. Nechte je na sebe působit.
- Každý z vás naskicuje tři po sobě jdoucí obrazy inspirované jedním prohlížených obrazů.

- Z vašich obrazů musí být jasně čitelný jednoduchý příběh, v podstatě se bude jednat o obrazový scénář podobný komiksu. Nejde o kvalitu výtvarného zpracování, ale o nápad.

- Postavy ve vašich obrazech mohou i mluvit, nebo mít vnitřní myšlenky. Dialogy však musí být krátké, maximálně dvě věty. Na obrázku je zanesete pomocí bublin.

- Až budou mít všichni hotovo, prohlédneme si vaše scénáře a vybereme ty, které zpracujeme formou živých obrazů. Vy i vaše kolegové budete mít možnost obrazy zpřesnit, v případě potřeby dodat dva obrazy navíc. Slova v bublinách budou vaši herci říkat nahlas. Z rekvizit bude možno použít šátky, provazy a židle.

- Na vašem obraze mohou být vždy max. 3/4 jednající postavy (podle velikosti skupin). Využít však můžete i ostatní lidi ve skupině, ale pouze jako dav (třída, lidi ve frontě apod.). Základní nácvik živých obrazů proběhne pouze s jednajícími postavami.

 

Závěr

Děti si navzájem ukáží své živé obrazy, vyberou ty, na kterých by chtěly pokračovat a rozpracovat je do divadelní hry.

 

Inspirace - další možnosti

Inspirace prostorem - děti vytváří různé prostory z těl a židlí, zároveň nacvičujeme základní dovednosti - nekrýt spoluhráče, obsazenost jeviště, členění horizontálních ploch atd., práce s akcentem (co dát do popředí, co upozadit)
Inspirace tancem

 

 

VÝBĚR NÁMĚTU

 

Po šesti setkáních máme hromadu nejrůznějších námětů, zpravidla okolo deseti. Po každém setkání jsme totiž už vybírali příběhy, které nám přišli nejzajímavější. Někdy jsou kontury budoucích příběhů ostřejší, někdy získáme jen základní téma.

 

Úkolem setkání je získat dva náměty, se kterými se ztotožní co nejvíce dětí. Jak na to.
1) Abstrahujeme základní témata.
Výběr námětu neznamená, že víme, o čem přesně budeme hrát. Hledáme pouze základní látku, kterou lze ideálně shrnout v jedné větě, a kterou budeme dále rozpracovávat.
Při vymýšlení scének děti leckdy přijdou s hotovým námětem. Ten se obyčejně nejvíce líbí skupince, která na něm pracovala. Například, že děti pojedou na tábor, v něm jedna postava zabije druhou, pak na tom pracuje mordparta. Abstrahování příběhu nazývám situaci, kdy se s dětmi shodneme na tom, že se nám líbí téma letního tábora. Zápletka může být o tom, že tam někdo někoho zabije, ale v zásadě to může být o tom, že se na táboře stane něco nepředpokládaného, co později musí dětská parta řešit. Shrnuto do jedné věty: Děti jedou na dětský tábor, zažívají tam dobrodružství.
V jiném případě si dospívající dívky vybrali "Lovestory na vlakovém nádraží". Při vymýšlení návrhů se k tématu neustále vracely a říkaly si, že jednotlivé náměty by tam šly zapracovat. Tyto náměty však více směřovaly ke školnímu životu obecně. Výběr byl tedy jednoduchý, bude se jednat o jakousi lovestory, kdy se holce líbí nějaký kluk a příběh bude o tom, jak se k sobě přibližují. Vedle toho ale pojede ještě množství dalších menších příběhů ze života třídy, lovestory dívky a chlapce bude jen základním pojítkem. Dívky jsou totiž ve věku, kdy o nějaké lovestory spíše sní, ale vztah jim zatím stačí v imaginární podobě a nemusí dojít k jeho naplnění, tj. hlavní postavy si spolu na konci nemusí dát pusu. Zatím jde víc o zajímavou fantazii na téma holky a kluci a vlastně jde víc o vztahy mezi klukama a holkama. Řečeno jednou větou - Bude to příběh o setkávání kluků a holek, kde hlavní kulisu tvoří nádraží a školní třída, s tím, že jedna holka si myslí, že jí miluje nějaký kluk a čeká, co se z toho vyvrbí.

2) Vyškrtání méně zajímavých
Vybrat jeden z námětů je pro děti značně citlivé téma. Děti mají často nejsilnější citové pouto k námětům, u kterých mají vlastní autorství. Děti, kterým se podařilo "prodat" svůj námět, tuto skutečnost často připomínají ještě po letech a považují to za své osobní vítězství.
Pro skupinu je výhodné, aby cítila, že i když se jedná o námět o dvou, až tří dětí, bude se jednat o kolektivní dílo, na kterém participuje každý a to už začíná samotným výběrem.
Na úplném začátku se vyškrtají náměty, se kterými se děti nechtějí zdržovat. Já obvykle říkám, že v každém námětu vidím určitý potenciál a snažím se "prodat" každý návrh. Nicméně "něco se vybrat musí", proto se musíme s některými náměty rozloučit. Vybídnu děti, ať se na náměty dívají nezaujatě a přemýšlí nad tím, že se budou danou látkou zabývat celý rok, tak aby je to bavilo.
Děti poté celkem bez milosti vyškrtají náměty, které nepřináší žádné velké možnosti.
3) Probírání zajímavých námětů
V této fázi vybíráme náměty, které dětem přijdou nezajímavější. Každé dítě může udělit tři body, které musí rozmístit mezi tři náměty. Prostým součtem vybereme pět až šest vhodných kandidátů.
V tuto chvíli má učitel poměrně velký prostor ovlivnit, co chce sám poslat do finále.
Například u jedné skupiny byli děty nadšené z názvu "Sedm exotů na havaji". Problém byl v tom, že námět nenesl žádné téma, neměl ani potenciál k zápletce, prostě se jim jen líbil název, který vznikl na základě nějaké skeče, která byla vtipná pouze v tom, že se děti chovaly jako "exoti", ale nic víc. Já jsem ocenil vtipnost jednotlivých aktérů, ale zároveň jsem namítl, že si nedokážu představit, že na látce postavíme představení, které bude mít dvacet minut, protože s "pitvořením", kterému se lidi budou smát, vydrží přesně ty tři minuty, které trvala samotná skeč. Děti se podívaly na ostatní náměty, které nesly alespoň stopu zápletky a "samovolně" námět opustily.
4) Záporné body
V tuto chvíli děti umísťují záporné body, tj. dají mínusové znaménko těm námětům, se kterými určitě pracovat nechtějí, protože by jim to zkazilo celý rok.

5) Dva body.

Obyčejně se v tuto chvíli dostaneme na dva až tři horké kandidáty. Když ne, necháme děti hlasovat ještě jednou, ale každé dítě už má pouze dva body, které musí umístit k dvěma různým námětům.

6) Obhajoba námětů

Každé dítě může obhájit námět, se kterým chce pracovat. Kolikrát rozhodují úplně jiné věci, než hodnotná analýza předkládaného díla.
Příklad: Jedna třída se rozhodovala pro námět na film. Ve hře byla mafiánská gangsterka, komediální film o popletovi tytu Piere Richard, nebo film z tábora. Děti (zejména kluky) velmi lákalo pracovat na gangsterce. Na druhém místě byla komedie. Film z tábora by "ušel" a vedle konkurence byl postaven do role outsidera.
Poté promluvila jedna z dívek, která zrovna u námětů nepatří k nejschopnějším a častěji se prostě "pouze" sveze s nějakým větším koumákem. "Mně by se prostě líbilo, dělat na tom táboře."
Ale proč, chtěly vědět ostatní děti. "Já si prostě jenom představila, že si uděláme nějakou víkendovou akci, postavíme stany a prostě spolu budeme venku. Prostě si uděláme takový malý tábor a rovnou si to i natočíme."
"To by šlo! My máme stan, který můžu půjčit!," ozval se jeden ze zarytých "gangsterů".
"To my máme taky!", ozval se druhý. "Mohlo by to být třeba tady na zahradě, anebo bysme mohli někam fakt vyrazit!"

6) Finále
Každé dítě dá bod svému vysněnému námětu. Po dobře vedených obhajobách se obvykle naprostá většina shodne na výsledném námětu a umístění bodů je pouze formální záležitostí.
I přesto je však vhodné mít náhradního kandidáta. V další fázi totiž dojde ke zkoumání námětů a může se stát, že námět, který se na první pohled zdál geniální, se ukáže jako průměrný a nudný.

 

Název třídy

Toto hlasování používáme i u dalších zásadních rozhodnutí, jakým je například vymýšlení názvu souboru. Někdy název vznikne spontánně. Častěji se však jedná o proces trvající několik týdnů, kdy děti nosí možnosti, neustále hlasují a učitel čeká na stoprocentní shodu. Postupnými kroky se posílají do finále nejrůznější názvy, které se archivují, děti si je zkouší říkat nahlas a sžívat se s nimi: A nyní vystoupí soubor ... . Svou pohádku vám zahraje soubor…
Osobně mám nejradši, když název vznikne v rámci nějaké příhody. To, že se často jedná o názvy značně bizarní, nevadí. Z třídy se stává skupina, která má svůj vlastní název a ví, proč se tak jmenuje.
Jedna třída se jmenuje Bublina. Název vznikal asi dva měsíce. Původní návrhy byly: Hodné děti, Fantastická sedmička, Dramalend. Pak jsme spolu svačili a jedna dívka řekla Bublina. Bylo to ve chvíli, kdy se název vůbec neřešil, dokonce jsme ani nemluvili o bublinách, už si nepamatuji, proč to řekla. Ale někdo se zasmál a zopakoval po ní: Bublina. Pak to z nějakého záhadného důvodu říkali všichni. Navrhl jsem, co kdyby jste byli Bublina. Jasně, Bublina!
Jiná skupina si nebyla schopna vytvořit název několik let. Po několika změnách to vypadalo, že se skupina bude jmenovat Pavouk duch krty krty. To byl název, které všechny pobavil, tak si tak skupina nějaký čas říkala. Když jsem to ale řekl před rodiči - uvidíte představení od skupiny Pavouk duch krty, krty, začala se za svůj název stydět.
Při jednom setkání jsme improvizovali. Děti objevily dlouhou gumu a začaly z ní o přestávce dělat velikou síť. Přestávka skončila a děti síť nechtěly uklidit. Vybídl jsem je, ať jí tedy využijí k nějakému příběhu. Každý z nich si určí nějakou roli, určitě tam bude velký nenažraný pavouk. Děti v mžiku zinscenovaly krátkou příhodu. Hajný pronásleduje veverku, která si z něj dělá srandu. Vedle toho je druhý děj, ve kterém pavouk chytne berušku a chce jí sežrat. Ve chvíli, kdy má být osud berušky naplněn, zastřelí hajný nepozornou veverku, ta spadne do sítě, veverka síť potrhá a beruška je zachráněna. Dívka, která hrála veverku, po spadnutí do sítě pokřikovala: "Jsem chcíplá veverka, jsem chcíplá veverka." Scénku jsme natočili na video a podívali se na ní. Replika "jsem chcíplá veverka" přišla ostatním dětem natolik vtipná, že jí opakovaly ještě při dalších setkáních. Soubor nakonec repliku přijal i do svého jména. Třída se jmenuje "Chcíplá veverka". Zajímavostí je, že třídě "Chcíplá veverka", jsem nedával moc velkou životnost. Děti vždy bavilo více hrát si, ale samotný dramaťák a tvorba příběhu ji moc nezajímal. V současné době už třída funguje čtvrtým rokem a má za sebou několik "legendárních" filmů.
K dalším názvům patří například "Anděl na poličce", o svačinové přestávce vznikl název "Sedm muffinů a jeden koláč", další třída si zvolila název "Člun", jako odkaz na ochotnické divadlo Loď, ve kterém účinkují rodiče dětí z dramaťáku.

 

Název třídy pro děti velmi důležitý. Stává se pro děti jakousi identifikací. Ve chvíli, kdy má třída název, dítě už pouze nechodí na dramaťák. Najednou se stává součástí určité skupiny.

 

 

ZKOUMÁNÍ NÁMĚTU

Dvě roviny příběhu - zápletka a vlastní příběh

Námět je konečně na světě. Teď ale musíme prozkoumat, zda-li je vhodný k celoroční práci. Nejdříve si zkusíme vyjasnit, v čem je podstata námětu. Jakou nese zápletku.

Zkusme se vrátit k příkladu filmu Karlík a továrna na čokoládu z prvního ročníku.

V tomto případě se autor knižní předlohy pustil do představování absurdního světa Willyho Wonky. Filmaři tento příběh vzaly a zpracovaly ho velmi efektním způsobem. Divák si řekne, že to snad ani není možné a zajímá ho, jak moc si autoři popustili fantazii na uzdu a čím vším nás ještě překvapí. Postava Williho Wonky je natolik "ulítlá", že chceme vědět, co bude vymýšlet a říkat dál. Herec Johny Deep ztvárnil svou postavu neopakovatelným způsobem a nás už baví samotný přednes. Ale kromě toho, že pozorujeme fascinující svět a postavy, setkáváme se i s příběhy, které můžeme zažívat v běžném životě.

 

Co je na pozadí příběhu Willyho Wonky a malého chlapce, se kterým se setkává? O čem je vlastně ten příběh? Willy Wonka řeší svůj vztah s otcem. Jeho otec měl svou představu o životě svého syna. Jako zubař chtěl, aby měl dokonalé zuby, zakazoval mu čokoládu. Willy Wonka se naopak do čokolády zamiloval a obětoval jí celý svůj život. Vším, co dělal, chtěl dokázat svému otci i sobě samotnému, jak je jeho svět úžasný a kam až to dotáhl. A to, co chtěl nejvíc, byla otcovská láska a uznání. Ale k tomuhle poznání ho musel dovést malý chlapec z chudé rodiny. Právě téma lásky a uznání je něco, co řeší opravdu hodně lidí a myslím, že to je jedna z věcí, proč je příběh Willyho Wonky tak přitažlivý.

My proto musíme řešit dvě věci zároveň.
Za prvé - v čem je zápletka.
U Wilyho Wonky to byl moment, kdy Willy Wonka začal hledat svého nástupce. Vyhlásil soutěž, ve které vyhrálo několik dětí. Ty šly pak na exkurzy do továrny, během které si Willy Wonka vybíral následovníka.

Za druhé - o čem je ale celý příběh?
Téma otcovské lásky a uznání.

Úkol 1: Zápletka
Zkuste přijít na scénu, která bude pro vaše představení klíčová. Vynecháme začátek, nebudeme řešit ani to, jak to dopadne. Jedná se nám čistě o zápletku.
Pracovat budete ve dvojicích, nebo trojicích. Vymyslíte klíčovou scénu představení, nazkoušíte ho do krátké scénky a tu nám pak zahrajete. Scénka nesmí být kratší než dvě minuty, ale ne delší než čtyři minuty.
Děti zahrají své scénky, vybírá se ta, která vypadá jako nejvíc zásadní a příběhutvorná. Vítězná scénka se natočí.

Úkol 2: O čem je příběh
V čem bude přitažlivé vaše dílo? Co si v něm divák najde? Je v něm něco, s čím se dokáže váš divák identifikovat? To znamená, že tam dokáže najít sám sebe? Zkuste mi povědět, o čem bude vaše představení. Co je na pozadí vašeho vyprávění?

Poznámka: Dopředu děti upozorníme, že je jedno, kdo bude hrát ve vítězné scénce, protože se jedná pouze o jednu z mnoha scének, které povedou k výslednému scénáři, to znamená, že při hraní hlavní postavy se budou v rámci pracovní verze střídat. Obsazení se určí až po "sepsání" celého scénáře. Ve skutečnosti se scénář nesepisuje, ale natáčí se jednotlivé scény. Někdy je psaný scénář zapotřebí, jindy ale stačí pracovat pouze s filmovým záznamem.

 

Bodový scénář

Zhotovení bodového scénáře zabere možná i několik setkání. Děti budou ve dvojicích až trojicích.
Zadání pro práci na bodovém scénáři
- Vymyslete přinejmenším pět, maximálně však deset scén, které bude obsahovat scénář.
- Každá scéna bude popsaná minimálně jednou, maximálně však třemi větami.
- V každé scéně by se mělo něco dít. Nikdy nedělejte scénu jen pro to, aby jste měli delší představení. Taková scéna bude diváka nudit, ztratíte jeho zájem.
- Každá scéna bude obsahovat jednu z možností:
a) bude obsahovat novou informaci, která nás víc propojí s aktéry příběhu, nebo nás seznámí s tím, co se děje - to znamená "jdeme po informacích"
b) posune příběh samotný - to znamená "jdeme po ději"
- Jednotlivé scény sepište na papír. Je možné, že budete cítit, že v určitém místě by to chtělo nějakou scénu, ale ještě nebudete vědět jakou. Klidně ji vynechte. Třeba vás napadne jako první závěr. Klidně můžete začít psát od konce. Budete vědět, co má být v závěrečné scéně. Pak vás napadne, co má být na začátku a až potom budete řešit, co je uprostřed. Je jedno, jaký postup zvolíte, nevadí ani, když váš scénář nebude kompletní.
- Váš výsledek budete prezentovat slovně - přečtete, co jste napsali. Z vašich nápadů zkusíme dát dohromady jeden celek.
- Na závěr zkusíme výsledek společné práce rozehrát pomocí živých obrazů.
Provedení: Učitel přečte scénu. Děti po sobě postupně vcházejí do živého obrazu a říkají, kým, nebo čím jsou.

Příklad bodového scénáře: Červená Karkulka

1. Červená Karkulka zjišťuje, že má babička svátek a vyzývá matku, ať ji jdou popřát. Matka řekne Karkulce, že s ní nemůže jít, protože má moc práce, ale ať za ní skočí sama. Informace o tom, o co v příběhu půjde - Karkulka jde sama za babičkou.

2. Karkulka jde lesem a užívá si cestu. Zde uvidíme Karkulčinu povahu (buď bude hodná holka, která si plete věnečky a zpívá si, nebo "šídlo", které vymýšlí neplechy). Informace o Karkulce. Její povahu pak můžeme využít při dialogu s Vlkem.

3. Karkulka potkává vlka. Řekne mu, kam jde. Vlk předstírá, že jde na druhou stranu.
   Informace, o existenci Vlka. Posun v ději. Zápletka - v tomto bodě divák začíná cítit, že něco není v pořádku.

4. Vlk předstírá, že je Karkulka a sežere babičku. Posun v ději. Příběh graduje, připravujeme si půdu "na něco mnohem horšího".

5. Vlka sežere Karkulku. Posun v ději. Divák je zděšen, je přesvědčený o tom, že horší to už nemůže být.

6. Objeví se myslivec, dojde mu, co se stalo a zachraňuje babičku. Posun v ději. Zásadní zvrat, přichází naděje. Postava myslivce je "neočekávaná".

7. Záchrana babička a Karkulky. Vlk se utopí ve studni, protože mu zbytek osazenstva nacpal do břicha kamení. Oslava. Posun v ději, závěrečná informace o tom, jak to dopadlo, divák si může oddechnout, že život běží dál.