První rok na dramaťáku

Během prvního roku s dětmi nepracuji na žádném představení. Děti "pouze" objevují různé techniky práce, orientují se v tvorbě příběhu, učí se zacházet s hereckým vyjádřením. Děti jsou ale obvykle nastavené na to, "ukázat se". Z toho důvodu může proběhnout ukázková hodina pro rodiče, při níž děti zahrají různé etudy a podobně, učitel vysvětlí, o co mu do budoucna půjde.

 

TÉMATICKÝ CELEK - EMOCE

Tématu emoce se věnují zpravidla tři - čtyři setkání. Hry Já ne, to ty a Autobus se hrají při každém setkání, učitel je různě variuje a podle schopností třídy zpřesňuje a ztěžuje zadání. Výsledkem je secvičení scénky Počítání, kterou lze na závěr roku přehrát rodičům místo tradičního představení.

EMOCE - 1. setkání

První setkání věnujeme vysvětlení pojmu emoce a pojmenování základních emocí, se kterými budeme pracovat - Radost, Smutek, Vztek, Strach. Na toto téma je výhodné vytvořit čtyři emotikony na karty.

Já ne, to ty!

Hra na procvičení zobrazení emocí.
Jedno dítě ukáže na sebe a řekne: "Já ne!", pak ukáže prstem na někoho dalšího a řekne: "To ty!". Dítě, na které bylo ukázáno, pokračuje ve hře. Každý si zkouší různé emoce - radost, smutek, vztek, strach.
Na začátku každý pracuje podle sebe, později učitel zadává stupeň emoce - mírná radost (ve slevě mají mojí oblíbenou sušenku), větší radost (bál jsem se písemky, protože jsem neučil, ale učitelka onemocněla), velká radost (něco se povedlo, výhra v loterii…)

Emoce a situace

Jestliže v předchozí situace zkoušely děti vstup

Poté, co si každé děti zkusí zahrát emoce, poví učitel o tom, co se začne dít, když je člověk v určité emoci. Co se děje s energií, kam směřuje. Při radosti má člověk hodně energie, může ji i rozdávat, při smutku se naopak radost ztrácí.

Děti zkouší jednoduchá cvičení. Učitel zadává jednoduché příklady: Psali jste písemku. Myslel sis, že jsi udělal jednu chybu, ale nakonec je vše správně a dostal jsi jedničku. Máš radost, ale není to

nic, kvůli čemu bys skákal do stropu. Prostě se jen usměješ. Máš větší radost, máma přišla z práce dřív než normálně, má dobrou náladu a řekla, že si skočíte na zmrzlinu. Něco si přeješ, ale rodiče na to nemají peníze. K vánocům dostali od někoho los a vyhráli milion korun!

Strach - nepříjemný pocit. Jsi v lese na bojovce, trochu se bojíš, ale víš, že je to vlastně jenom sranda. Procházíš okolo strašidel. Najednou se ztratíš. Je ti opravdu nepříjemně. Začne houkat sova. V dálce zaštěká pes. Opravdu se bojíš a někam se schováš. Přichází chlap s flintou. Volá tě, že hledají vedoucí. Bojíš se vylézt. Zůstáváš ukrytá, usínáš. Ráno se probouzíš a víš, kde jsi. Kousek od tábora.

 

EMOCE - 2. setkání

 

Já ne, to ty

Opakování z předešlé hodiny

Autobus

Učitel představuje řidiče autobusu. Postupně k němu přicházejí děti - cestující. Každé dítě přichází s určitou emocí, nebo fyzickým pocitem. Svojí emocí ihned "nakazí" řidiče i ostatní cestující v autobuse. Když přijde naštvaný, jsou ihned všichni naštvaní, když někdo přijde a jemu zima, všem v autobuse je zima. Učitel se může různě doptávat, kam dítě jede, co tam bude dělat apod. Dítě nesmí vypadnout z role.

Po každém nově nastoupeném dítěti řekne učitel štronzo, všichni v autobuse zkamení a čekají na dalšího cestujícího, který přichází s novou emocí.

Smutek a vztek

Děti hovoří o tom, kdo byl kdy v jaké situaci smutný. Každý řekne jednu situaci. Děti často povídají o tom, kdo jim umřel - prarodič, zvíře... Učitel děti vyzve ještě k druhému (případně třetímu) kolu. Řekne jim, že mohou klidně najít situaci, ve které cítili smutek, nebo zklamání, ale nemusí se jednat o smrt. Děti si většinou vzpomenou na něco, co je rozesmutnělo, ale není to nic tragického.

Například, že někdo šel ven, na hřišti měli čekat kamarádi, ale nikdo tam nebyl. Učitel se zeptá, zda může tuto vzpomínku využít k hromadné hře a vybídne děti, ať zkusí tuto situaci zahrát. Jsou doma. Štronzo. Učitel cinkne, děti jdou ven. Mají radost, těší se na kamarádky. Učitel cinkne. Dítě zjistí, že kamarádi jsou pryč. Jde domů, má zkaženou náladu.

Učitel vymýšlí další zápletky k této situaci. Například, že se dítě vrací domů a vidí, že na něj čekají kamarádi. Má radost.
Poté přidá další situaci. Dítě se vrací domů, vidí kamarády a má radost. V tom vykoukne z okna rodič a řekne: Pojď domů, musíš se učit!
Dítěti se nechce. Nejdřív odmlouvá, pak dostává vztek.

 

Učíš se? (Etuda)

Příběh, při kterém děti zkouší hrát jednotlivé emoce. Učitel hraje otce/matku, dětí hrají hromadně jedno dítě.

 

Otec: Učíš se?
Děti sedí znechuceně v jednom rohu, hromadně odpovídají a píší úkol na fiktivní papír.
Dítě: Jo, učím! (Trochu naštvaně)
1+1=2
2+2=4
4+4= (Nuda, trochu smutně) Osm.
V tu chvíli otci zazvoní telefon. Volá mu firma na doručování zásilek.
Otec: Dobrý den. Bezvadné! A kde jste teď? Už tu budete? Hned běžím dolů!
Děti pokračují v počítání.
Dítě: 8+8= (Dítě neví, jak je to dál). Tati? Kolik je osm plus osm?
Když otec neodpoví, jde se dítě podívat do obýváku. Vidí, že je táta pryč. Překvapení, odhození sešitu.
Dítě: Něco bych si dal. Kakao! Děti hrají nadšení - radost. Jdou k lednici, vyndají mléko, nalijí ho do hrnce, pak tam přihodí kakao a cukr. Nakonec se rozhlédnou, kde jsou sirky.
Dítě: Kde jsou sirky? Tady jsou! Pustí plyn, škrtnou zápalkou, plyn bafne.
Dítě: (Spokojeně). Už to hoří! (Vyděšeně) Hoří utěrka! Rychle hasit! V autě je hasící přístroj! Běží pro hasičák, potkává otce s balíčkem.
Otec: Co tu vyvádíš?
Dítě: Hoří utěrka. Otec ji uhasí sklenicí vody.
Otec: Běž se radši učit a nevymýšlej blbosti.
Dítě: Tak jo. Osm, osm, osm, škodolibě, polib zadek kosům!

EMOCE - 3. setkání

Autobus

Opakování hry z předchozího setkání

Imaginace emocí a jejich hraní

Narozeniny – radost
Lehněte si, zavřete oči. Představte si následující situaci.
Je krásné sobotní ráno. Máte narozeniny. V rodině máte takový zvyk. Vždy, když má někdo narozeniny, tak zůstane v posteli a nechá si od ostatních přinést snídani do postele. Vy už jste vzhůru, ale zůstáváte v posteli a těšíte se, až se ostatní objeví. Z kuchyně slyšíte cinkání nádobí. Vypadá to, že vám uvaří kakao, nebo oblíbený čaj. Taky cítíte příjemnou sladkou vůni. Vypadá to, že máma upekla koláče. Zavrtáte se pod peřinu a čekáte. Konečně přicházejí. Zavřete oči a předstíráte, že ještě spíte. Pak se posadíte a vidíte, jak k vám přicházejí rodiče a sourozenci. Každý má v ruce nějaký dárek a táta s mámou navíc nesou snídani do postele.
Až cinknu na triangl, otevřete oči a zahrajete, jak vypadáte, když máte dobrou náladu z narozeninového dne.

Moře - špatná nálada, rozčarování
Zavřete oči a představujte si následující situaci.
Je léto. Rodiče celý rok šetřili na zájezd k moři a za tři dny konečně máte vyrazit. Rodiče balí kufry a vy si balíte svůj vlastní batoh. Brýle do vody, ploutve které přinesl Ježíšek, oblíbenou hračku a další nezbytnosti. Konečně máte vše sbalené. Na poličku jste vystavili mušle a kamínky, které jste si nasbírali na minulé dovolené a těšíte se, jak k nim přidáte další.
Odpoledne přichází z práce táta dřív než obvykle. Je to zvláštní, protože jako první měla přijít máma a měli jste jít koupit nové plavky. Táta se tváří zachmuřeně. Ptáte se, co se stalo. Táta vám řekne, že máma v práci spadla ze schodů a zlomila si nohu. Poleží si v té nemocnici nejméně týden.
Nedá se nic dělat. Táta zájezd zruší a zůstanete doma. Neboj, utěšuje vás. Pojedeme za babičkou, užijete si to i tak.
Jste zklamaní. Babičku máte rádi, ale k moři jste se moc těšili. Navrhujete tátovi, jestli nemůžete jet bez mámy. Táta se pěkně naštve. Ty jsi takový sobec! Chceš tu nechat mámu samotnou a jet si to užít sám! To jsem si tobě teda nemyslel!
Snažíte se tátovi vysvětlit, že jste to tak nemysleli, máma bude stejně ležet v nemocnici.
Já myslel, že budeš spíš myslet na mámu a ne na sebe, řekne otec a naštvaně odchází do kuchyně.
Až cinknu ta triangl, otevřete oči a budete hrát emoci, kterou právě prožíváte.

 

EMOCE/PŘÍBĚH - 4. setkání - Od emocí k příběhu

Opakování

Honička - Emoce

Já ne, to ty

Autobus

Etuda počítání

Emoce a vstup do příběhu - Eliška má žízeň

Každý příběh má svůj začátek a konec. To je nám všem jasné. K nejdůležitějším částem příběhu však patří zápletka. Co je to zápletka? To je místo v ději, kde se vše zaplete. To je ta část příběhu, kvůli které chceme vědět, jak příběh dopadne.

Vezměme si příklad - pití vody. Základní příběh by mohl být následující: Eliška měla žízeň. Napila se vody. Je to opravdu velmi kraťoučký příběh. Jak by vypadalo jeho divadelní zpracování.
Učitel hraje.
Mohli by jsme se dívat na to, jak si Eliška čte. Pak sledujeme, že má žízeň. Chce se napít ze sklenice, ale zjišťuje, že je prázdná. Eliška by si stoupla a došla by k vodovodnímu kohoutku. Pustila by vodu, natočila si sklenici vody, napila by se a potom by si šla opět sednout a dál by si četla. Tím příběh končí.

Několik diváků by to možná zaujalo, ale celkově by to byla spíš nuda. Chtělo by to nějakou zápletku. Něco, co diváka přiměje, aby dál sledoval tento příběh.

Úkol 1: Vymysli zápletku na příběh: Eliška se jde napít
Každý z vás vymyslí krátkou zápletku, co by se mohlo Elišce při natáčení vody stát.

Dám příklad: Eliška si jde natočit vodu. Najednou to v kohoutku začne chroptit, pískat, voda teče přerušovaně. Náhle z kohoutku vypadne žába a spadne přímo do sklenice. Eliška na ní kouká, jak z jara. Žába řekne: Ahoj, jsem zakletý princ. Polib mě prosím!

V tu chvíli jsem do našeho příběhu přidal zápletku. Divák si říká - co to má znamenat? Kde se tam vzal? A hlavně - políbí Eliška žábu, nebo? A když ji políbí, co se stane? Už chceme vědět, jak to bude pokračovat.

Vaším úkolem je vymyslet, co všechno se může stát, když si Eliška půjde napustit vodu.

Úkol 2: Vymyslete krátký příběh na vylosované téma

Nyní budete pracovat ve trojicích, když to nevyjde, tak ve dvojicích. Vaším úkolem bude vymyslet příběh a zahrát krátkou scénku na vylosované téma.

Důležité je, aby příběh obsahoval zápletku. A protože jsme se už věnovali emocím, v každém příběhu musí být jasně znázorněny alespoň dvě emoce. Budete pracovat ve trojicích (když nevyjde, tak dvojicích).

Losování témat: Každé dítě řekne jedno slovo. Slovo představuje téma scénky, kterou děti budou vymýšlet.

Děti rozdělíme losem.

Hra na závěr:

Bomba, medvěd, povodeň - téma: Fotbalový zápas

• živý obraz: Gól!

• každý hraje sám za sebe: Útok na branku

• hromadné hraní: fanoušci sledují akci před brankou - učitel je komentátor

• improvizovaná scénka ve dvojicích až trojicích: přestávka o poločase, co se děje u stánku s párkem v rohlíku

• co mi běží hlavou: co běží hlavou brankáři, na kterého letí míč - řekni jedinou myšlenku a dohraj akci. Kolikrát se to nemusí týkat fotbalu, třeba už myslí na to, co si dá k obědu...

 

TÉMATICKÝ CELEK - PERNÍKOVÁ CHALOUPKA PŘÍBĚH - 5. setkání - Budování vztahu k postavě (Perníková chaloupka).

Posledně jsme si povídali o příběhu, že má svůj začátek, prostředek a konec. Dnes v tom budeme pokračovat. Budeme pracovat s pohádkou O Perníkové chaloupce. Při minulém setkání jsem zmiňoval pojem "zápletka". Co je to ta zápletka?

Ano, přesně tak. Něco se stane. Stane se něco, co nás jako diváka přinutí sledovat děj. Chceme vědět, jak příběh bude pokračovat. Příběh Perníková chaloupka by mohl být o tom, že děti jdou na borůvky, nasbírají je a pak jdou zase domů. Doma je čeká máma s tátou a všichni spolu šťastně žijí až do smrti. Příběh začíná být zajímavý ve chvíli, kdy ze scény mizí maminka a na její místo nastupuje zlá macecha a ta se snaží děti vypudit. Zde už máme první zápletku. Tato samotná situace v nás dokáže vzbudit úzkost. Představíme si, že jsme na místě dětí a začneme k nim cítit soucit. Situace dále graduje ve chvíli, kdy se děti dostanou k perníkové chaloupce.
Tento příběh je silný sám o sobě, ale aby byl opravdu sdělný a diváka přímo vtáhl, potřebujeme si vybudovat k postavám v tomto příběhu vztah.

Možná občas koukáte s rodiči na zprávy. Vidíte tam, že se všude po světě válčí, občas se dozvíme, že někdo ve válce i umřel. Napadne nás, že je to smutné, ale v zásadě to s námi zase tolik moc neudělá. Zemřel někdo, ke komu jsme neměli vztah, takže i když se jedná o tragédii, moc se nás to nedotkne, alespoň ne do té doby, kdy si za tím neznámým člověkem nepředstavíme někoho, koho známe. Já například, když jsem byl mladší, tak mi tolik nevadili filmy, ve kterých se páchalo zlo na dětech. Ale od té doby, co mám vlastní děti, tak mi tyto filmy nedělají moc dobře a nevyhledávám je. Proč? V těch úplně cizích dětech najednou vidím své vlastní děti.
Uvedu ještě jiný příklad. Zažil jsem mnoho dětí, které byly opravdu smutné z toho, že jim zemřel domácí mazlíček, byť to byl jenom křeček. Někdo je pak občas utěšuje slovy: No tak, byl to přece jenom hloupý křeček. Ale i přesto to dítě vnímá smrt křečka stejně intezivně, jako by mu umřel někdo z rodiny. Proč tomu tak je? Ano, to dítě s tím křečkem něco zažilo, staralo se o něj, mělo k němu vytvořený vztah.

Přesně to se musí stát, když budujeme příběh. Náš divák si musí vytvořit s hlavní postavou vztah. Musí s ní něco zažít. Teprve pak o něj začne mít starost a chce vědět, jak příběh dopadne.
Jak na to?

Vrátíme k pohádce O Perníkové chaloupce. Zkusíme nejprve děti trochu poznat, aby to nebyla jenom nějaká holčička s klukem. Aby se z nich stal člověk z masa a kostí.

Začneme tím, že vám odvyprávím část pohádky.

Čtení příběhu
Byla jednou jedna rodina. Maminka, tatínek a dvě děti. Jeníček a Mařenka. Přestože rodina neměla moc peněz, byla šťastná. Tatínek pracoval v lese jako dřevorubec, maminka se starala o děti, dům a hospodářství. Jeníček byl trochu alotrio. Pořád vymýšlel nějaké lumpárny. On tedy vlastně žádné lumpárny nikdy nevymýšlel, ale nakonec to tak vždycky vypadalo. Třeba jako když našel na půdě starý kočárek a přestavěl ho na motokáru. Byla to skvělá motokára, zkoušel ji celé odpoledne. Mařence se také líbila a chtěla ji vyzkoušet. Bohužel ji ale nějak selhalo zatáčení, projela kurníkem a přejela zasloužilou slepici Bětu, která každý den snesla jedno vajíčko. K večeři byla toho dne slepice na paprice a pořádné dusno.
I přesto vylomeniny rodiče své děti milovali. Večer se nakonec sešli v posteli, povídali si a četli si pohádky a těšili se, co nového jim další den přinese.

Úkol 1: Živý obraz - U Jeníčka a Mařenky
Udělejte živý obraz s názvem: U Jeníčka a Mařenky. Každý z vás bude představovat nějakou věc. Může to být cokoliv, co byste našli v domě, nebo hospodářství, kde žijí Jeníček a Mařenka.
Děti vytvoří dva až tři živé obrazy.
Úkol 2: Čím se Jeníček a Mařenka bavili
Teď už víme, jak to u Jeníčka a Mařenky vypadalo, co tam všechno měli. Teď se rozdělíte do dvojic/trojic a vymyslíte si krátkou scénku o tom, co Jeníček a Mařenka všechno dělali, hlavně mě zajímá, čím se bavily. Můžete to být opravdu cokoliv, jen si zkuste představit, že se jedná o dobu, kdy ještě nebyla elektřina, takže tam nebude žádná televize, mobily ani rádio.

Děti hrají scénky. Po odehrání obou scének učitel rekapituluje, co všechno Jeníček s Mařenkou dělali.

Čtení příběhu
Vidíte? Tak takhle si tam žili. Jednoho dne však maminka začala pokašlávat. Kdo ví kde sebrala nějakou nemoc. A protože doktoři ještě neuměli vyléčit tolik nemocí co dnes, maminka umřela. Děti byly smutné, tatínek zrovna tak. Ale smutku se člověk nenají, všichni tři se musely vrátit k běžnému životu. Protože tatínek odcházel každý den pryč, musely se o sebe děti postarat samy. A protože to byly ještě děti, ne vždycky jim všechno vyšlo, tak jak chtěly.

Úkol 3: Scénka - Nešikové
Každý z vás si vymyslí jednu činnost, při které bude chtít pomoct v domácnosti, ale bohužel se vždy stane něco, proč se to nepovede. Hraje každý sám za sebe. Stačí drobná scénka, budeme hrát pouze v kruhu. Začínáte ze štronza, až cinknu scénku rozehrajete. Až cinknu, zastavíte se opět do štronza.

PŘÍBĚH - 6. setkání - Zápletka (Jak si tatínek našel novou maminku)

Teoretický úvod k zápletce
Dnes se opět vrátíme k zápletce. My už teď víme, co je to zápletka. V příběhu se stane něco, co má diváka zaujmout a vzbudit v něm touhu pokračovat ve sledování příběhu. Někteří autoři řeší zápletku tím, že se stane něco absurdního a šíleného. Divák si řekne, že to snad ani není možné a zajímá ho, jak moc si autor popustí fantazii na uzdu a čím vším nás ještě překvapí. Třeba v příběhu Karlík a továrna na čokoládu. Postava Williho Wonky je natolik "ulítlá", že chceme vědět, co bude vymýšlet a říkat dál. I jeho samotný svět je natolik fascinující, že ho chceme pozorovat a poznávat. Podobně to funguje i Alence a říši divů. Ale kromě toho, že pozorujeme fascinující svět a postavy, setkáváme se i s příběhy, které můžeme zažívat v běžném životě.

Co je na pozadí příběhu Willyho Wonky a malého chlapce, se kterým se setkává? O čem je vlastně ten příběh? V čem je jeho zápletka? Willy Wonka řeší svůj vztah s otcem. Jeho otec měl svou představu o životě svého syna. Jako zubař chtěl, aby měl dokonalé zuby, zakazoval mu čokoládu. Willy Wonka se naopak do čokolády zamiloval a obětoval jí celý svůj život. Vším co dělal dokazoval svému otci, jak je jeho svět úžasný. A to, co chtěl nejvíc, byla otcovská láska a uznání. Ale k tomuhle poznání ho musel dovést malý chlapec z chudé rodiny. Právě téma lásky a uznání je něco, co řeší opravdu hodně lidí a myslím, že to je jedna z věcí, proč je příběh Willyho Wonky tak přitažlivý.

Vraťme se k našemu příběhu o Perníkové Chaloupce. Posledně jsme skončili ve chvíli, kdy umírá dětem umírá maminka a děti zůstávají s otcem samy. Snaží se ve třech zvládnout domácnost, ale nedaří se jim to, protože děti ještě nemají tolik zkušeností často něco popletou. Nyní se dostáváme k hlavní zápletce celého příběhu. A není to o tom, že děti dojdou Perníkové chaloupce. To už je jen důsledek toho, že si tatínek domů dovede novou maminku, která se sice na počátku tváří jako nejhodnější žena na světě, ale vyklube se z ní macecha, která doma děti nemůže vystát a proto umluví svého nového muže, aby je odvedl do lesa a nechal je tam napospas svému osudu.

My se nejdříve vrátíme k tomu, proč se tatínek rozhodl najít dětem novou maminku. Při minulém setkání jste samostatně vymýšleli, co všechno se dětem nedaří. Dnes dostanete za úkol přímo nacvičit scénku na téma: To se nám fakt nepovedlo.

Úkol 1: Co se Jeníčkovi nepovedlo
Jeníček připravuje oheň - má nasekat dřevo a zapálit oheň v kamnech.
S dětmi mluvíme o tom, jak se připravuje oheň - papír, nasekat třísky, menší klacky, poté teprve polena. Polena se musí naštípat na menší kusy, které budou dobře hořet.
Děti ve dvojicích vymýšlejí zápletku, co se jim Jeníčkovi nepovedlo.

Úkol 2: Co se nepovedlo Mařence
Mařenka vaří oběd. Chce udělat palačinky. Nakonec děti oheň v kamnech rozdělaly, ale...
S dětmi nejprve mluvíme o tom, co je zapotřebí na palačinky - vejce, mléko, mouku a sůl. Kde vezme mléko? Od kravky. Kde vejce? Od slepic.
Děti ve dvojicích vymýšlejí zápletku, co se stalo, proč se to nepovedlo.

Čtení příběhu:
Tatínek přišel domů. Po celodenní dřině byl unavený a hladový. Těšil se, že od oběda zbude pár palačinek, ale zjistil, že děti sedí na posteli jako hromádka neštěstí, mají hlad a čekají na něj jako na vysvobození. Tatínek rozdělal oheň v kamnech a uvařil pořádnou a hustou bramboračku, ze které se dosyta najedli. Poté svolal velkou radu. Nadechl se a v rychlosti dětem sdělil, co při práci v lese vykoumal. "Nedá se nic dělat, musíme si najít novou maminku, která se o nás postará."
Děti souhlasily. Jeníček se podrbal na hlavě a zeptal se: "No jo, ale je se to dělá? Jak sis vlastně našel naší maminku?"

Úkol 3: Povídání o rodičích - jak se našli
S dětmi si povídáme o tom, jak se stane, že se do sebe dva lidi zamilují. Zeptáme se, zda děti ví, jak se jejich rodiče dali dohromady. Děti mohu vyprávět příběhy svých rodičů. Děti, které to neví vybídneme, ať to zkusí zjistit. Přece jenom se jedná o jednu z hlavních zápletek jejich životního příběhu.

Úkol 4: Tatínek si hledá novou maminku.
Vymyslete, jak na to šel tatínek od Jeníčka a Mařenky. Jakým způsobem našel pro děti novou maminku. Rozdělte se do dvojic a zahrajte nám tuto scénku.

 

PŘÍBĚH - 7. setkání - Příprava na zápletku - Život s macechou, děti v lese

Čtení příběhu
Dětem začal nový život. Postupně si zvykaly na svou novou maminku. Z počátku se zdálo, že je potkalo největší štěstí. Nová maminka doma uklízela, vařila a pekla. Pak to ale začalo drhnout. Nová maminka měla pocit, že jí děti moc málo pomáhají a začala je úkolovat. Jeníčku, připrav mi dřevo na oheň. Mařenko, co kdybys dneska uvařila ty, ať se něco naučíš do života. Děti její úkoly přijímaly. Chápaly, že se doma musí pomáhat. Jenže děti byly ještě pořád děti a nedokázaly splnit všechno tak, jak si jejich macecha představovala. Když přicházel tatínek domů, často si na ně stěžovala. "Ty tvoje děti jsou úplně hrozné. Vůbec s ničím mi nepomůžou a když je už do ničeho přinutím, tak všechno jenom zkazí. Měly by jít do světa a něco se tam přiučit."
"Ale vždyť to jsou ještě malé děti," bránil je tatínek.
"A co z nich bude, až vyrostou? Budižkničemové a povaleči!"
"Přeci je nemůžu vyhnat z domu!"
"Ty snad vůbec nečteš odbornou literaturu!" zahromovala macecha.
"Ne, nečtu," pokrčil tatínek rameny. "Co v těch knížkách píšou?"
"Píšou tam, že nejlíp děti připraví na život život samotný!"
Tatínek na macechu vrhl nechápavý pohled.
"To znamená, že ty je teď odvedeš do lesa a tam je necháš. Ať se trochu otrkaj! Říká to i docent Brambora!"
"To snad nemyslíš vážně?", opáčil tatínek.
"Myslím. Bude to, jak jsem řekla."
V tu noc toho tatínek moc nenaspal. Hluboko uvnitř sebe cítil, že děti mají zůstat doma. Ale na druhou stranu, když i tak studovaný člověk, jakým je docent Brambora říká, že právě tohle pro děti to nejlepší, tak na tom možná něco bude. Rozhodně nechtěl, aby z jeho dětí vyrostly budižkničemové a povaleči.

Úkol 1: Dětské hříchy

Nevýhoda rodičů je v tom, že jim nikdo nedá návod na to, jak vychovávat dítě. Nějaké návody sice jsou, ale moc nefungují. Každé dítě je totiž jiné, každý rodič je také jiný a každý očekává něco jiného. Mnoho rodičů proto tápe a dělá různé výchovné pokusy, některé z nich jsou zdařilejší, jiné zase mé+ně.
Vy teď utvoříte dvojice. Vaším úkolem bude vymyslet a secvičit krátkou scénku na téma výchova. Jeden z vás bude rodič, druhý bude dítě. Dítě bude dělat něco, co se rodičům nelíbí. To, co se rodičům nelíbí, si nejdřív pouze řekneme a sepíšeme. Každý z vás zkusí vymyslet jeden tzv. Dětský hřích.
Lektor vezme papír a sepisuje "dětské hříchy".
Teď budete pracovat ve dvojicích/trojicích. Z každé skupinky se stane jedna rodina. Ta si vybere jeden z dětských hříchů. K tomuto hříchu pak vymyslí dvě rodičovská řešení. Jedno bude z vašeho pohledu špatné, tzn. jak by se rodič neměl zachovat, druhé bude správné, tzn. jak by se rodič měl zachovat, jak by měl vyřešit daný problém.
Po odehrání scének následuje reflexe.

 

Čtení příběhu
Nakonec se tatínek rozhodl, že se ještě rozhodne. Opravdu si nebyl jistý tím, co má dělat. Řekl dětem, že s ním toho dne půjdou do lesa a nasbírají borůvky. Děti byly nadšené, vzaly si košíčky a vyrazily. Zavedl je hluboko do lesa, do míst, kde to ději neznají. Ještě stále nebyl přesvědčený o tom, že macechu poslechne.

Úkol 2: Hromadné hraní - co dělaly děti v lese
Děti chvíli sbíraly borůvky, brzy je to však přestalo bavit a věnovaly se úplně jiným věcem. Zahrajte mi, co všechno v lese děti dělaly. Hrát budeme všichni dohromady. Když někdo bude mít nějaký nápad, řekne ho ostatním a každý ho bude sám za sebe hrát.

Čtení příběhu
Byl čas oběda. Tatínek se šel podívat, jak jsou na tom děti s borůvkami. Viděl, že košíčky jsou téměř prázdné. Mařenka seděla u potoka a pletla si věneček, Jeníček se snažil chytnout rybu a byl celý zmáchaný. "Možná má ta moje žena pravdu," povzdechl si tatínek. Položil ke košíčkům namazané chleby k obědu a bez jediného slova se vrátil do chaloupky ke své nové ženě.
Děti si uvědomily, že mají hlad až ve chvíli, kdy začalo zapadat slunce. Vrátily se ke svým košíčkům a uviděli tam chleby k obědu. Hltavě je snědly. Pak si uvědomily, že měly nasbírat borůvky a rychle se pustily do sbírání. Krajinu přikrývala tma. Děti volaly na tatínka, ten však nepřicházel. Čekaly ještě hodinu.
"Tatínek nás tu asi nechal," řekl Jeníček smutně.
"To by určitě neudělal," odpověděla Mařenka nejistě.
"Třeba zapomněl kde jsme a hledá nás někde jinde," řekl Jeníček stísněně.
"Snad ano," přitakala Mařenka.

Úkol 3: Zvuky lesa
Nyní se rozdělíme na dvě poloviny. Půlka z vás si sedne, nebo lehne a zavře oči. Bude si představovat, že je uprostřed hlubokého lesa.
Aby tato představa byla ještě výraznější, druhá půlka bude dělat zvuky nočního lesa. Prosím, při zvucích buďte jemní, nepřehánějte to. Tu a tam zahouká sova. Někde může zamlaskat nějaké zvíře, ale pořád bychom měli udržovat tajemnou atmosféru.

 

 

Příště - Příště lezení na strom, rozhlížení se, chůze nočním lesem (šátky?), objevení chaloupky - učitel v roli Ježibaby

PŘÍBĚH - 8. setkání - Noční les a Chaloupka

 

Posledně jsme zůstali sami v lese. Přesněji řečeno Jeníček a Mařenka. Děti se bály. Jeníček navrhoval zůstat na místě a počkat do rána. Mařenka souhlasila, pak se ale ozvalo děsivé zahoukání a děti své rozhodnutí rychle přehodnotily.
"Jeníčku, musíme odsud pryč."
"Souhlasím," řekl Jeníček.
"Jeníčku, ty umíš lézt dobře na stromy. Vylez prosím na tenhle smrk a rozhlédni se, jestli neuvidíš světélko naší chaloupky."
Jeníček souhlasil a vylezl na strom.

 

1. úkol - vytvořte strom. Vaším úkolem bude vytvořit co nejvyšší strom, na který by Jeníček mohl vylézt. Pracovat bude ve trojicích/čtveřicích. Až Jeníček vyleze na strom, rozhlédne se řekne: "Mařenko, tamhle vidím světlo naší chaloupky!

 

Děti se vydaly za světýlkem. Byla tma a cesta nebyla snadná. Děti byly vyděšené, ale představa světýlka v dálce je přitahovala jak můry.

 

1. úkol - vymyslete krátkou pantomimickou scénku na téma: Jeníček a Mařenka jdou sami lesem. Budete pracovat ve čtveřicích. Dva z vás budou Jeníček a Mařenka. Ostatní se budou postupně proměňovat v to, co Mařenka a Jeníček potkávají - stromy, kořeny, větve, křoví, zvířata a dost možná i něco jiného.

 

Konečně děti uviděly světlo. Rychle k němu běžely. Když vyběhly na mýtinu, zjistily, že to není jejich chaloupka. Jejich chaloupka totiž nebyla postavená z perníku. Neměla na sobě přilepené bonbony a jiné dobroty.
"Co teď?", zeptala se Mařenka.
"Mám hlad," řekl Jeníček tiše.
"Přece nemůžeme tu chaloupku sníst?"
Jeníček se mlsně olízl. "Jenom ochutnáme a pak zase půjdeme. Koukej na ty větrníčky na střeše!"
Než stačila Mařenka cokoliv namítnout, byl Jeníček na střeše. Opatrně vylezla za ním. Jeníček snědl větrník, Mařenka si ulomila kus perníku. V tom se pod nimi otevřely dveře, z nich vylezla ježibaba a zařvala: "Kdo mi to tu loupe perníček?"
Mařenka tiše pronesla: "To nic, to je jenom větříček."

Ježibaba se upokojila a vrátila se zpět do chaloupky.
"Měli bychom jít," špitla Mařenka. Jeníček přikývl a na cestu si uloupl ještě jednu perníkovou tašku. To už stála baba zase venku: Sakra, zatra, zatroleně, kdo mi to tu loupe perníček?"
"To je opravdu jenom větríček!"
Ježibaba oběhla chaloupku, ale nikoho neviděla. Zlostně vběhla do chaloupky.
"Pojď Jeníčku, jdeme." Mařenka se svezla ze střechy. Jeníček chtěl jít za ní, ale v tom si všiml lentilek na komíně. Jenom jednu, pomyslel si a opatrně ji odloupl. V tu chvíli se ježibaba vyřítila z domu, viděla Mařenku, viděla Jeníčka, chytla je a zavřela je do chlívku.

Úkol 3: Vytvořte perníkovou chaloupku. Využijte židlí, šátků, všeho, co se vám šikne. Musí se na ní vejít všichni. Já a jeden z vás budeme hrát Ježibabu, vy budete děti. Našim úkolem bude vás pochytat. Koho se dotkneme, je chycený a jde do chlívku, to znamená na podium.

 

PŘÍBĚH - 9. setkání - Noční děs, vysvobození

Ježibaba zavřela Jeníčka a Mařenku do chlívku a zamnula si ruce. Děti se vystrašeně dívali po chaloupce.

 

Úkol: A to je hned váš první úkol. Nyní si vytvoříme iluzi perníkové chaloupky - zařídíme ji. Každý nám zahraje, co měla Ježibaba v chaloupce. Buď můžete vytvořit živý obraz, nebo nám to prostě zahrajete.

 

Teď už víme, jak to v chaloupce vypadalo. Ježibaba si lehla do postele a brzy chrápala tak, až hrníčky nadskakovaly. Nakonec i děti samotné přemohla únava. Žádné krásné sny je ale nečekaly.

 

Úkol 2: Vymyslete a zahrajte krátké scénky o tom, co se dětem zdálo. Scénky to budou krátké. Nemusí mít souvislý a logický děj. Jsou to sny, kde se může stát cokoliv, může se tam objevit cokoliv.

 

Ráno se děti probudily. Ježibaba se tvářila jako sluníčko. Přinesla dětem bohatou snídani, samé dobroty. Mařenka jen tak uštipovala, zatímco Jeníček spořádal všechno, co před něj postavila. Krmila je takto celý týden. Mařenka Jeníčka varovala, ať tolik nejí, ale Jeníček se nemohl udržet. Asi po týdnu přišla jako každé ráno ke chlívku a Jeníček už natahoval ruce pro další dobroty. Ježibaba místo toho vzala nůž a řízla Jeníčka do prstu. "Cha chá!" zasmála se hrůzostrašně. "Už jsi připravený!"
"Na co?" chtěl vědět Jeníček.
"No přeci na pečeni," odpověděla Ježibaba.
"Ale já nemám pečeni rád," zaškaredil se Jeníček.
"Ty too jíst nebudeš, pečeně bude z tebe," oznámila mu Ježibaba s úsměvem na rtech.
V Jeníčkovi by se krve nedořezal. Mařenka měla pravdu. Neměl se tolik nacpávat. Vypadá docela jako čuník a jako čuník i skončí. Mařenka se rozhodla, že se nevzdá a hned vymyslela plán.

 

Úkol 3: My moc dobře víme, jak to bylo v pohádce. Děti hodily ježibabu do pece a utekly. Já po vás budu chtít, aby jste přišli na jiné řešení. Pracovat budete ve trojicích. Jeden z vás bude Jeníček, druhý Mařenka, třetí Ježiba.

 

Děti ježibabě utekly. Utíkaly co jim nohy stačily. Ježibaba ale běžela za nimi. Její řev byl slyšet daleko široko. Děti doběhly na louku, která jedna žena kosila trávu.
"Paní, prosím, pomozte nám, honí nás zlá Ježibaba a chce nás sníst!"
"Nejste vy náhodou od dřevorubce?"
"Jsme, ztratili jsme se!"
"Běžte po téhle cestě a dojdete až domů. A nebojte, s ježibabou si poradím."
"Děkujeme!"
Sotva děti zmizely mezi stromy, už byla na louce Ježibaba.
"Hej, ženská, neviděla jste tu nějaké děti?"
"Co říkáte, že si mám vynést smetí? Ale proč?"
"Ne smetí. Ptám se jestli jste tu neviděla dvě děcka?"
"Že si mám vyprat v neckách? Proč si mám vyprat v neckách?"
"To snad není možný! Já se ptám, jestli jste tu neviděla kluka a holku?"
"Ano, to víte že ano! Napekla jsem mísu vdolků. Ráda se s vámi rozdělím!"
Ježibaba se naštvaně otočila a šla zpět do své perníkové chaloupky.
A co děti? Když doběhly domů, uviděly svého tatínka, jak sedí na schodech jejich chaloupky a smutně se dívá mezi stromy. Když uviděl děti, radostně jim běžel naproti.
"Děti moje, já jsem tak rád, že vás vidím. Už nikdy vás nenechám odejít. Aspoň ne do té doby, než bude chtít jít samy!"
"A co macecha!"
"Pohádali jsme se a ona odešla."
"Kvůli nám? To je mi líto, tatínku," řekla Mařenka.

"Mně ne," odpověděl tatínek a pohladil Mařenku po hlavě.

 

 

TÉMATICKÝ CELEK - POHYB NA JEVIŠTI

 

10. setkání - Nikoho nekrýt, být viděn

 

Většinou, když se díváme na divadlo, nebo na film, tak máme pocit, že vše, co se tam děje, je přirozené. Až když se přestáváme orientovat v ději, nebo je pro nás situace nepřehledná, začínáme přemýšlet na tím, proč to nefunguje. Jak je možné, že divadelní hra, kterou jsme viděli u jiného souboru a plně jsme se vžili do děje, teď vázne. Herci říkají ta samá slova, ale něco nás ruší. Příčin může být mnoho. Jednou z možností je, že se herci neumí pohybovat na jevišti, nebo že na sebe strhávají pozornost ve chvíli, kdy je to nežádoucí. Je důležité, aby každý herec věděl, kde má své místo. Diváci obvykle nesledují celé jeviště. Vždy je něco, co je zaujme a to poté sledují. Úkolem herců je směřovat pozornost diváka tak, jak to divadelní hra potřebuje.

Představme si například, že sledujeme Perníkovou chaloupku. Vymyslíme si, že na jevišti bude Jeníček, Mařenka a Tatínek. Kromě toho chceme, aby tam byl i pes a kočka. Pes a kočka tam jsou kvůli nějaké drobné scénce, ale převážně fungují jako doplnění scény. Najednou herec, který hraje pejska, se pořádně opře do své role. Kňučí tam, hlasitě štěká a všemožně na sebe strhává pozornost. Všichni diváci sledují psa. Jeníček a Mařenka říkají svůj dialog, ale diváci je vnímají jen na půl, protože všichni hledí hlavně na to, co tam dělá ten pes. Představení pokračuje a diváci se najednou diví, proč Jeníček s Mařenkou jdou do lesa, když ví, že je tam čeká nebezpečí. Diví se, protože neslyšeli, proč se ti dva takto rozhodli. Koukali na psa. Důležité je vědět, že chyba není na straně diváků. Chyba je u herce, který hrál psa a zastínil ostatní.

 

Nekrýt se, nehrát zády, upozornit na sebe, využívat celé jeviště, nebát se být vpředu a uprostřed.

 

Techniky - Step by step - 1. díl - Tvorba živých obrazů. S dětmi se podíváme na kousek Step by step. Seriál hodně zastavujeme. Upozorňujeme na to koho zabírá kamera. Režisér přesně ví, na koho chce strhnout pozornost. Na divadle je to o to těžší, že divák sleduje celé jeviště, tudíž na sebe herec musí strhnout pozornost jiným způsobem. Popojde dopředu, promluví ve správný okamžik, nebo udělá nějakou akci a divákova pozornost se zaměří správným směrem. Ostatní herci se v tu chvíli "upozadí". Nic neříkají, věnují se nějaké činnosti, např. si mažou chleba, případně sledují jednající osoby.

Dále si všímáme toho, jak herci stojí. Při sledování seriálu nám na postavení herců nepřijde nic divného. Herci se sednou okolo stolu a začnou něco povídat. Všimněme si ale, ale že si sednou tak, jak by to v běžném životě nikdy neudělali. Normálně by si všichni sedli okolo stolu. Jenže divák by pak na všechny neviděl. Náhle vidíme, že vytváří otevřené půlkruhy, některé osoby nechal režisér stát za zády jednajících aktérů. Na první pohled se zdá, že uskupení okolo stolu vzniklo náhodně, ale vše je dopředu domluvené a každá pozice a konání má svůj jasný význam.

 

Úkol:

My si teď zahrajeme scénu z příběhu Tři mušketýři (když děti neznají, rychle shrneme děj). Tři mušketýři hájí čest svého kamaráda Dartaňana. Setkají se dalšími šermíři a pustí se do bitvy.
Děti rozdělíme do dvojic, které spolu budou šermovat. Dále domluvíme pořadí, ve kterém bude kdo vyhrávat a prohrávat tak, aby nakonec zbyl na živu jediný šermíř.

Dvojice utvoří živý obraz tak, aby nikdo nikoho nekryl a bylo vyplněné celé bojiště. Umírající dostanou za úkol "umřít" do míst, kde nikdo není, tj. tak, aby "mrtvolami" bylo poseté celé jeviště.

Poté probíhají jednotlivé souboje, během kterých se mění různí vítězové.
 

10. setkání - Každý má své místo a čas k jednání

 

Posledně jsme si hráli na mušketýry. Dnes v tom budeme pokračovat, ale celou scénu zkusíme propracovat. Už víme, že se vzájemně nemáte krýt. Také víme, že máme dodržovat pořadí boje. Pro diváka však bude podívaná na souboj změtí rychle se pohybujících šermířů. My se dnes pokusíme zaujmout divákovu pozornost tak, aby sledoval to, co chceme my.

Úkol 1:
Utvořte dvojice ve kterých budete bojovat. Nevadí, když bude jedna trojice.
Stejně, jako minule si určíme pořadí, podle kterého se bude umírat, příp. utíkat z boje apod. Zkrátka nám jde o to, aby se postupně redukoval počet bojovníků.
Souboj natočíme na video a společně s dětmi se na něj podíváme. Kamera zabírá celé pódium. Velice pravděpodobně to bude pěkný mumraj.

Úkol 2:
Teď půjde o to, strhnout na sebe pozornost, a to, v pravou chvíli. Zkusíme to udělat tak, že dvojice, která je právě na řadě, si domluví pár vět, které řekne. Vytvoří krátký dialog. Dvojice, která má být na řadě, by se měla dostat do popředí. Jakmile zahájí dialog, ostatní se ztišší, max. budou vydávat tlumené zvuky boje. První věta by měla být zafungovat jako zvolání - např. Au! To bolelo!, nebo Připrav se smrt zhýralý tlučhubo. Prostě něco, co můžete zavolat a všichni se podívají vaším směrem. Také si musíme domluvit, jak bude váš souboj ukončen a co pak bude dělat vítěz. Buď může pronásledovat svého soka na útěku, tím zmizí herci ze scény, nebo jeden druhé zapíchne, příp. se zapíchnou oba dva. Myslete na to, že nám nejde o to, kdo zvítězí (upozornění zvlášť pro živé chlapce), ale o to, aby náš soubor ukázal zajímavý souboj.
Domluvíme s dětmi choreografii, provedeme zkoušku a pak opět nahrajeme na video. Poukazujeme na to, co se povedlo, domlouváme se na zlepšení méně úspěšných scén.

Úkol 3:
Nyní už víme, co od koho chceme, zkusme to dodržet. Ale aby to bylo ještě zajímavější, využijeme navíc i židle. Na židli se dá sednout, ale můžeme na ní i vyskočit, můžeme se za ní schovat, můžeme si pod ní vlézt. Každý dvojice zkusí, domyslet si pro souboj i využití židle.
Po vyzkoušení zase vše natočíme na video a podíváme se výsledek.

Shrnutí:
Stejně jako náš souboj, se domlouvá na divadle všechno. Kdo odkud přijde, co řekne, jaký to má význam. A když je na jevišti více lidí, divák by se měl vždy orientovat v ději a v tom, kdo co dělá. My v tom divákovi můžeme pomoct tak, že jako herec víme, kdy se upozadit a kdy se naopak prosadit. Každou situaci se snažíme zpřehlednit, dát jí určitý řád. Když se to hodí, měníme i to kde se co hraje a to nejen, kde kdo stojí, ale i to, zda se můžeme posadit, někam vylézt, nebo si lehnout.

11. setkání - Řeč na jevišti - hlasitost řeči

Na úvod zopakujeme Tři mušketýry. Dnes ale budeme pracovat ve dvou skupinách, které si dopředu domluví pořadí, ve kterém se bude umírat, kdo vyhraje, kdo co řekne a podobně.

Dodržujeme následující pravidla:

1) Vždy je jasné, jakou dvojici má divák sledovat. Dvojice na sebe upozorní dialogem.

2) Hlavní bojující dvojice je vždy vpředu, snaží se zaujímat střed jeviště.

3) Bojovníci neumírají ihned, bojující dvojice se dvakrát vystřídají, "předávají si slovo. V jeden moment budou bojovat obě dvojice a ty ve stejný okamžik zemřou. (Když to nevyjde, bojuje trojice, ale vítěz je pouze jeden - zabije dva lidi naráz).

 

Teď se konečně můžeme pustit do řeči na jevišti. Asi každému dojde, že je zapotřebí mluvit nahlas, jinak nás divák neuslyší. Z toho důvodu si budeme zkoušet různá hlasová cvičení. Jako první si vyzkoušíme základní postoj.

 

Základní postoj
Je důležité, aby v nás mohl vzduch pořádně proudit a rozeznívat náš hlas. Všichni se postavíme s mírně rozkročenýma nohama a vytáhneme se. Uděláme to tak, jako kdyby na vrcholku naší hlavy byla neviditelná nitka.

 

Zkouška hlasivek

Aby nás divák dobře slyšel, je dobré uvědomit si, že máme hlasivky a začít je vědomě využívat. Zkuste si přiložit prsty na krk a začít dělát - á. Cítíte, jak se krk mírně chvěje? To je proto, že proudící vzduch naráží na hlasivky, rozechvívá je a vzniká tak zvuk. Teď zkuste to samé, ale "á" pouze šeptejte. Děje se s hlasivkami něco? Ne! Hlasivky zůstávají v klidu a nic se s nimi neděje. Šeptání se v divadle moc nevyužije. Vždy musíme myslet i na diváka v poslední řadě, a když budeme šeptat, nic neuslyší. To znamená, že když máme zadání mluvit potichu, musíme ale pořád mluvit tak, aby to slyšel i divák v poslední řadě. Jsou na to různé prostředky, o těch si povíme později, zatím budeme zkoušet různé hlasitosti, ale pozor, pořád budeme mít zapojené hlasivky.

 

Dirigent

Teď budeme zpívat jednoduchý popěvek. Vy budete hlasití podle toho, jak já ukážu. Když budu mít ruku u země, tak zpíváme potichu. Když takto u pasu, zpíváte středně nahlas. Když dám ruku nad hlavu, budete zpívat co nejhlasitěji to půjde, ale pozor, hlas vám nesmí začít přeskakovat, každý za sebe si zvolí svoji hranici, kdy zpívá velmi nahlas, ale ještě si tím neničí hlasivky. V případě, že budete delší dobu přepínat své hlasivky, můžete o svůj hlas přijít. Své o tom vědí například fanoušci fotbalu, kteří celý zápas hlasitě povzbuzují svůj tým a druhý den nejsou schopni promluvit.

Nejprve si to zkusí každý z vás.
Nyní pojedeme všichni dohromady.

 

Ty to dokážeš!

Nyní si dáme cvičení ve dvojicích. Jeden z vás bude toho druhé přesvědčovat o tom, že něco dokáže, druhý bude oponovat, že to nedokáže.

Každý dvojice si domluví, co bude předmětem toho přesvědčování. Dejme tomu, že já bych chtěl, aby zde Klárka snědla pavouka.

Nejprve pouze tiše domlouvám: Klárko, ty to dokážeš. Ty toho pavouka sníš.

Klárka: Ne, já to nedokážu, já toho pavouka nesním.
Poté už trochu zvýšíte hlas. "Klárko, ty to dokážeš!"
Klárka také zvýší hlas: "Ne, já to nedokážu!"

Hlas se stále zvyšuje, v závěru už na sebe budete křičet. Každá dvojice využije všech pěti stupňů. Končí se tím, že se vrátíte k tichému hlasu. Nechám na vás, zda to ten druhý bude chtít dokázat, nebo ne. Může říct například: "O.K., já to dokážu," a udělat, co se po něm žádá. "Druhý normálním hlasem řekne: "Já věděl, že to dokážeš."

Nebo naopak může dotyčný říct normálním hlasem: "Já to prostě nedokážu," a odchází, druhý to nějak okomentuje.

 

 

12. setkání - improvizace, hlasové cvičení

 

Improvizace je něco, co se děje bez přípravy. Člověk reaguje na vzniklou situaci a hned ji řeší. Herci občas improvizují na divadle, když zapomenou text. Improvizace je i samostatnou divadelní disciplínou. Herci odehrají celé představení bez textu a předchozí. Někteří improvizují tak, že vědí o čem budou hrát, ale vymýšlejí si pouze jednotlivé části. My se budeme věnovat improvizaci, při které není dopředu domluvené vůbec nic. V Čechách funguje tzv. improliga, která sdružuje improvizační soubory, které navzájem spolu v improvizaci soutěží. Rovnou se podíváme na krátkou ukázku, ať víte, o čem je reč.

Ukázka:

A teď si to zkusíme. Nejprve si však řekneme několik zásadních pravidel, které nám v hraní pomohou.

1) Začni pohybem - když nevíš, jak začít, nebo co dělat, začni dělat jakýkoliv pohyb, který tě napadne. Neboj se ho opakovat stále dokola a různě ho variovat. Zkoumej ten pohyb, zkoumej své pocity, něco se objeví.
2) Neodmítej situaci - je možné, že někdo povede příběh jiným směrem, než si představuješ. V tu chvíli neodmítej to, co ti ostatní nabízí. Přijmi to a zakomponuj to do své hry.
3) Napoj se na ostatní - vnímej, co ti ostatní říkají, nebo co dělají.
4) Neboj se nečekaných řešení - překvapuj sebe i ostatní. Neboj se zapojit fantazii.

 

Prskavka
Naším prvním úkolem bude pouze chrlit co nejvíce nápadů. Budeme jako prskavka, budou z nás prýštit nápady. Na jeviště vstoupí jeden člověk, který bude mít za úkol rozjet improvizaci. Já v určitý moment řeknu štronzo (vždy asi po dvaceti - třiceti vteřinách). Ten, zrovna improvizuje se zastaví a místo něho nastoupí někdo další a začne úplně novou improvizaci, vycházet bude z pohybu, ve kterém skončil jeho předchůdce. Zároveň připomínám první pravidlo - když nevíš co, začni dělat jakýkoliv pohyb, nápad poté přijde. A když nepřijde, nevadí. Jenom to zkus.

https://www.youtube.com/watch?v=QXhPnbucsIw

Střídačka
Teď už se budeme věnovat skutečnému hraní příběhu. V situaci bude vždy pouze jeden z vás. Budete-li mít nápad na pokračování, řekněte štronzo, a můžete pokračovat za vašeho kolegu. Zde připomínám druhé a třetí pravidlo. Neodmítej situaci a napoj se na ostatní.

Hlasové cvičení - Měla babka v kapse vrabce
Základní postoj, práce s hlasivkami – dirigent
Naučení básničky:
Měla babka vrabce v kapse

brabec babce v kapse píp
Zmáčkla babka vrabce kapse
vrabec babce v kapse chcíp

 

Domluva na tom, co chceme před rodiči dělat

Měla babka
Emoce – počítání
Ty to dokážeš
Mušketýři
Improvizace – Kdo jsi, co jsi
Autobus
Učení o příběhu – zápletka