Zuzka a netopýr v uchu

Jednoho rána se Zuzka vzbudila v poli velikánských žlutých slunečnic a v uchu měla netopýra. Dříve by se tomu netopýrovi snad podivila, ale že se to opakovalo již celý měsíc, naučeným pohybem netopýra z ucha vyndala a umístila ho do klece s dalšími třiceti netopýry. Mnohem více jí udivilo, že se probudila ve slunečnicovém poli. Jasně si pamatovala, jak ulehala doma do postele.

    "Proboha, musím do práce! Jak to, že nezazvonil budík?" Pohlédla na něj. Stál na nočním stolku a nad ním se shýbala mohutná slunečnice. Rozhlédla se okolo sebe. Všechno, celý pokoj, skříně, postel, stůl, všechno jakoby někdo přenesl do slunečnicového pole, zatímco ona spala. Podívala se znovu na budík. Ručičky se pohybovaly, jak chtěli. Naklonila se k němu a slyšela, že budík slunečnici něco šeptá.

    "Promiňte", ozvala se Zuzka nesměle. "Já vás nechci rušit. Nevíte proč jsem se probudila ve slunečnicovém poli."
    "Ano, víme". odpověděly slunečnice a budík a dál si špitaly.
    "Tak proč tedy?", trvala Zuzka na odpovědi. "Vám to nepřijde divné?"
    "Ne", odpověděly svorně.
    "Ale jak je to možné?"
    Slunečnice unaveně obrátila oči v sloup. "Je to ještě dítě", povzdechla si. "Řeší takové prkotiny, jako třeba, kde se probudí, zatímco netopýr v uchu ji nechává v klidu."
Má pravdu, pomyslela si Zuzka a rozhodla se, že na celou věc nebude více myslet. Oblékla se a odešla do práce.